Nejčtenější články
Rozhovor s doc. Zdeňkem Vojtíškem
V právě probíhajícím cyklu volně přístupných přednášek ČAJ Fakta a mýty se můžete těšit i na přednášku doc. PhDr. Zdeňka Vojtíška, Th.D., pedagoga Husitské teologické fakulty UK, vedoucího katedry religionistiky, zabývajícího se především studiem kultů, sekt a nových náboženských směrů, náboženství a psychoterapie, spoluzakladatele časopisu Dingir.
Česká akademie jógy, z.s. vám přináší rozhovor vedený naší lektorkou jógy Martinou Wellnerovou.
Doc. Vojtíšek o sobě na webových stránkách http://www.zvojtisek.cz uvádí:
Mým hlavním oborem je religionistika (věda o náboženství). Částečně se věnuji i poradenské a psychoterapeutické práci, a to hlavně pro klienty, kteří své obtíže spojují s náboženstvím. Patřím do společenství křesťanů, a tak se také pokouším dnešní křesťanství teologicky reflektovat. Stojím i o rozvíjení vztahů mezi příslušníky různých duchovních tradic
Děkuji Vám, že jste přijal nabídku přednášet pro Českou akademii jógy v rámci cyklu Fakta a mýty, který se snaží bořit mýty v různých oblastech, nyní s aktuálním tématem "Smrt jako rádce a ukazatel ryzích pravd?". Velice se těšíme se na Vaši přednášku dne 20. května 2019 na téma Smrt v náboženstvích světa.
Naše současná společnost vytěsňuje smrt, stáří a umírání ze svého života, což v tradičních náboženstvích nebývalo vidět. Myslíte, že je to důsledek „ateizace“ společnosti a odklon k náboženským sektám či „něcismu“, který ale nepřináší útěchu v posledních věcech člověka?
Ne, myslím, že oba jevy mají stejnou příčinu, a tu bychom museli hledat především v osvícenském obratu západního světa k racionalismu, praktičnosti, individualismu a celkovému zaměření spíše na tento než na onen svět. Tento obrat byl mimořádně úspěšný a přinesl neuvěřitelné materiální bohatství, což se projevilo v konzumním přístupu k životu. Konzumní člověk se nechce ve svém pohodlném blahobytu nechat obtěžovat nepříjemnými záležitostmi. K nim bezpochyby patří nemohoucí stáří, umírání a smrt, ale také veškeré instituce, včetně náboženských, které onen rozvinutý individualismus přece jen nějak omezují a usměrňují. Zároveň se ale od přibližně stejné doby táhne i protikladná romantická tradice, která nám zabraňuje praktikovat náboženství, péči o nemohoucí i pohřební rituál, pokud to všechno neprožíváme – podle svého mínění – dostatečně upřímně. Výsledkem je pak kromě jiného i nejistota jak v otázkách náboženství, tak v otázkách kolem stáří a smrti. Této nejistotě někdy říkáme hezky „plachost“.
Jste religionista, psycholog, křesťan, zabýváte se zejména současnou náboženskou scénou, myslíte, že je to ideální kombinace, která vytváří prostor pro mezináboženský dialog křesťanů a možnost přijetí jógového prostředí? Často jsem se setkala u katolíků s netolerancí jógy.
(Nejsem psycholog, mám „jenom“ psychoterapeutický výcvik.) Zdá se mi, že vaše otázka vychází z toho, co považuji za ohromně zajímavý a stále aktuálnější problém. Do svého uvažování si ji převádím jako otázku, zda a do jaké míry je možné jógu sekularizovat. Jinými slovy, je možné, aby praxi, která je spjata s nějakou náboženskou tradicí, konal člověk, který patří k jiné náboženské tradici, a totiž k takové, která se považuje za jedinečnou a těžko spojitelnou s jinou tradicí? Nejedná se zde jenom o jógu a indické náboženské tradice, ale třeba i o všímavost (mindfulness) a buddhismus, homeopatii a západní esoterismus nebo o akupunturu či čchi-kungová cvičení a taoismus. Řekl bych, že v takových případech záleží na dvou věcech.
Především na tom, kam až člověk v praxi dojde. Zajisté je možné dlouho a s užitkem cvičit „sekulární“ jógu (a existují například i křesťanské kluby jógy), ale na určitém stupni přestane dávat jóga smysl bez nauky, která ji vytvořila a která ji motivuje. Pokud si chce jógu člověk jenom „zacvičit“, může být jóga sekulární, ale když chce jít člověk o kousek dál, nemůže si nevšimnout, že hned na začátku Pataňdžalího jógasúter (základního textu o józe) je napsáno: „Jóga je zastavení změn mysli“, což je zjevně něco úplně jiného než narovnat si záda. – Podobně je to i s ostatními praxemi, které jsem vyjmenoval (ve skutečnosti jich je jistě víc).
Za druhé záleží na tom, jak „široké“ má člověk srdce. Jsou lidé, kteří jsou ve svém náboženském životě natolik zakotveni a pociťují v něm natolik svobodu, že jim nedělá problém inspirovat se prvky jiných náboženství a používat je. A jsou lidé, kteří jsou možná trochu úzkostlivější, a ti se zdráhají svoje náboženství spojovat s něčím, co patří jinému náboženství. Velmi bych se varoval považovat jedny či druhé za lepší, pokročilejší, zralejší apod., protože podobně bychom mohli říci, že ti první mohou být povrchní, zatímco ti druzí naopak poctiví, opravdoví či hlubocí. Hodnocení je velmi ošidné vždy a zvláště tehdy, když neznáme motivy těchto postojů. Přitom jedině na motivech by případné hodnocení mohlo stát. Z postojů toho moc nepoznáme – oba postoje mohou být motivovány různě.
V jednom rozhovoru o novopohanství jste zmínil, že jsou od 18. a zejména 19. století patrné snahy obnovit předkřesťanské tradice. Vypadá to, jako by toto dobové celoevropské podhoubí zrodilo např. novopohanství, neošamanismus stejně jako obrovskou popularitu o fyzično, tehdejší obliba kultu těla v kulturistice a s tím související boom a oblibu jógy? Dle stavu současného bádání religionistů v oblasti indického náboženského prostoru se zdá, že za stávající oblibu jógy vděčíme právě tomuto dobovému naladění, zejména Světovému kongresu náboženství 1883 v Chicagu, kterého se účastnil svámí Vivékánanda a Theosofické společnosti.
První západní jógini byli určitě přímo nebo nepřímo ovlivněni Teosofickou společností a Vivékanándou a dalšími indickými jóginy, které tato společnost a její nástupci na Západě představovali. Ale ani slavný Vivékánanda ani Teosofická společnost by nic nezmohli, kdyby určité společenské vrstvy na Západě nebyly unaveny křesťanstvím v církevní podobě a nehledaly čerstvou inspiraci pro náboženský život. A podobné je to i s další vlnou popularity jógy, která se začala zvedat v 60. letech minulého století a možná ještě ani dnes nedosáhla svého vrcholu. Hlavní rozdíl je v tom, že tato druhá vlna nezasáhla jen střední třídu jako na přelomu staletí, ale doslova všechny vrstvy společnosti. Příčinou je asi zase to, co jsem povrchně naznačil už v první odpovědi: individualismus, který vytváří nedůvěru k institucím (též k církvím) a nezávisle na nich hledá všude možně jen na základě své chuti a touhy, racionalismus, který vyžaduje konkrétní praktický užitek tady na zemi a teď a hned, konzumerismus, který se projevuje kultem vlastního já (a tedy i vlastního těla a vlastního dobrého pocitu ze sebe), i romantismus, který idealizuje to, o čem mnoho neví (nebo ani nemůže vědět), především předkřesťanskou minulost a mimokřesťanskou současnost.
Domníváte se, že šlo o dobový vnitřní nesouhlas s institucionalizovanými křesťanskými směry, v němž nejde o příklon k ateismu jako odmítnutí Boha, ale hledání osobní spirituality, které s dnešní dobou přináší i množství nových náboženských směrů či sekt?
Ano, myslím, že role, kterou tehdy i v současné době hrálo a hraje náboženství ve světě i v soukromí, není vůbec malá. S ateismem jako takovým se mnoho nesetkávám. Setkávám se samozřejmě s lidmi, kteří se prohlašují za ateisty, ale za tento pojem schovávají nesouhlas (jak říkáte) s církvemi, anebo možná až odpor k nim. V církvích určitě není mnoho věcí v pořádku a snad nejvíce pochopitelně dráždí jejich sklon ke stálému moralizování, ale za tímto odporem cítím také velkou lenost a nevědomost: při vyjadřování tohoto odporu lidé obvykle vystačí s několika obnošenými argumenty, které se ve společnosti omílají stále dokola. Ta ostrá kritika spojená s neznalostí křesťanských, historických a církevních reálií je překvapivá. Kdybychom podobně hovořili o filmu nebo o architektuře, společensky se znemožníme, ale v oblasti náboženství nám to projde.
Stejně jako v oblasti jógy dochází ke snahám „návratu ke zlatým počátkům“ zejména u indických, nacionalisticky orientovaných skupin, kdy se použitím několika stejně znějících slov odkazuje, že již ve starých védách před tisíci lety se hovořilo o józe, postupem času dochází k výrazným dezinterpretacím. Např. naši studenti I. třídy jsou často překvapeni poznáním, že posturální jóga, tak jak ji vidíme kolem sebe (jako fyzické cvičení), pochází právě až z 19. století. Existují tyto snahy o návraty ke kořenům i v jiných náboženských směrech?
Ano, fundamentalismus, který se odvolává na krásné, ale bájné počátky a který je nesnášenlivý ke všem, kdo vizi návratu k domnělým počátkům nesdílejí, roste možná všude na světě a snad ve všech náboženstvích, a dokonce i mimo ně. Myslím, že je to důsledek obav a nejistot, které přinesly globalizované postmoderní společnosti. Považuji to opravdu za nebezpečné a modlím se, abychom jako lidstvo z fundamentalistické šlamastyky ve zdraví vybředli. Nejhorší totiž je, že jednotlivé fundamentalismy se v nepřátelském kontaktu navzájem posilují: například když islámský fundamentalismus vyprovokuje slepou protiislámskou nenávist, tak tento fundamentalistický antiislamismus je skvělou vodou na mlýn právě islámským fundamentalistům a tak dále a čím dále, tím hůře. Proto si myslím, že v současnosti jsou populističtí politici a populistická média ještě větší hrozbou než sami fundamentalisté, protože populisté parazitují na lidském strachu a nedůvěře k cizímu, a přetvářejí tyto přirozené city na slepou paniku a nenávist.
Jak se díváte na vlnu esoterismu/hnutí New Age, jehož je jóga součástí, a jeho dopad na současnou situaci v Čechách?
Máte pravdu, že jóga se (v dobrém i ve zlém) veze na esoterické vlně, a to už od zmíněné Teosofické společnosti až k New Age a k tomu, do čeho toto hnutí Nového věku v posledních letech ústí. Vliv hnutí Nového věku v české společnosti je zcela zásadní. Toto hnutí a jeho duchovní dědictví doslova prokvasilo českou společnost, je všudypřítomným a jistě převládajícím náboženstvím u nás. Jenomže vytváří jen malé instituce, popřípadě je nevytváří vůbec, a tak se jako neinstituční, privátní náboženství stává pro mnoho lidí „neviditelným“, a to dokonce i pro ty, kdo ho hojně praktikují a konají nadšenou misii v jeho prospěch. K oné proslulé české nevzdělanosti v oblasti náboženství patří i to, že náboženství se pro nás rovná instituci, kostelu, faráři, svaté knize apod. A to náboženství, které tyto atributy nemá, pro nás obvykle není náboženství. V nejlepším případě takové náboženství nazveme pouhou spiritualitou nebo životním stylem.
Nad čím by se měl každý hledající zamyslet, aby nepropadl okouzlení falešných guruů typů Osho, guru Jára….
To opravdu nevím. Dokud člověk není vystaven konfrontaci s takovými lidmi, nevěří, že se ho týká nějaké nebezpečí, protože má vysoké mínění o síle své osobnosti, své inteligenci apod. Varování předem proto není moc účinné. A jakmile se člověku rozzáří oči nad tím, jak jsou tito lidé božští, také už žádnému varování nevěří. Myslím, že prevencí jsou jen velmi obyčejné věci: pokora, poctivost, odpovědnost.
Stává se české náboženské prostředí součástí duchovního konzumu?
Myslím, že ano. Jsme konzumní společnost. Proč by náboženství mělo být výjimkou? I od náboženství vyžadujeme, aby bylo bezbolestné, podřizovalo se našim potřebám (spíše než naopak), rychle přinášelo žádané efekty apod.
V přednáškových cyklech se snažíme o poznání různých náboženských směrů, domnívám se, že poznáním neznámého a zamyšlením se nad jinakostí nacházíme větší prostor pro toleranci a pochopení místo sektářství a nenávisti k neznámým, názorově odlišným lidem, což se v současné době stává v ČR díky uprchlíkům z různých zemí např. islámu. Lze větší informovaností, rozlišováním, přemýšlením nad zdroji informací …předcházet vyhroceným konfliktům?
Věřím, že ano. Mohli bychom samozřejmě říci, že ti lidé, kteří vyvolávají konflikty, většinou nepřicházejí na přednášky a že přednášky poskytují poučení už poučeným. Ale myslím, že to není pravda. I ti poučení potřebují stále více osobních zkušeností, aby měli argumenty a odvahu se někoho zastat nebo vystoupit proti chytlavé, ale nesprávné informaci nebo interpretaci.
A není naopak přílišná tolerance a svoboda nebezpečná?
Tolerance není nebezpečná, pokud je to opravdu tolerance, tedy pokud je takto označena ochota snášet jinakého člověka. Snášet přitom mohu jen toho, koho aspoň trochu znám. V naší společnosti trpíme iluzí, že jsme tolerantní, ale ve skutečnosti jsme spíše lhostejní. A protože toho o náboženství mnoho nevíme, stačí například několik populistů a „tolerantní“ česká společnost se začne ostře vymezovat proti islámu, který nezná a s nímž má minimální zkušenosti. Taková „tolerance“ je nebezpečná.
A svoboda? Moje víra vidí Boha jako toho, komu je lidská svoboda nesmírně cenná. Myslím, že svoboda myšlení, slova, víry nebo uměleckého vyjádření přivádí člověka i lidstvo k vrcholům, zrovna tak ale nezvládnutá svoboda způsobuje nejděsivější pády. Svoboda utržená ze řetězu může být nebezpečná. V poslední době se mi často připomenou slova, která se připisují americkému filosofu Ericu Hofferovi: „Když svoboda zničí řád, touha po řádu zničí svobodu.“ Je – myslím – zápas naší současnosti, aby se to nestalo.
Myslíte, že je hledání spirituality, boha, „něčeho“, co nás přesahuje pro člověka přirozené, jenom jsme se postupně vývojem a moderním způsobem života tomuto přesahu odcizili? Oddělujeme se od přírody, vlastně ji často ani nepovažujeme za naši součást, přitom pouze díky přírodě, úrodné půdě, rovnováze všech ekosystémů můžeme přežít.
Bylo by lákavé spojit odcizení od transcendence s odcizením od přírody. Ale nemyslím, že by to bylo pravdivé. Jednak – jak jsem už říkal – transcendence z našich životů tak úplně nemizí a jednak je ekologická krize způsobena spíše konzumerismem než tím, že by se nám zastřel pohled „vzhůru“.
Troufnete si odhadnout, jak by se mohla vyvíjet spiritualita Evropy?
Myslím, že obě budoucí možnosti vidíme už dnes: na Západě široká náboženská pluralita, žádný náboženský monopol, náboženská svoboda a rozkvět (obvykle neinstitucionálního) náboženství. Naproti tomu autoritářské, nacionalistické a populistické režimy na východ od nás (též na severovýchod a jihovýchod) obnovují spojenectví „trůnu a oltáře“ tak, aby „oltář“ podpíral a legitimizoval „trůn“. Takové spojenectví s sebou nutně nese nejen omezování náboženské svobody těch, kdo stojí mimo ně, ale paradoxně i zpovrchnění a vyprázdnění náboženství těch, kdo se vyhřívají v přízni režimu. Představitelné je převládnutí jednoho či druhého modelu, anebo pokračování v jejich koexistenci.
Děkuji Vám za inspirativní rozhovor a těšíme se přednášku.
Martina Wellnerová
lektor ČAJ