Reportáž z Hodslavic
Reportáž z prázdninového kurzu jógy
(část závěrečné práce na Pedagogické fakultě UP Olomouc)
Ivana Zapletalová
11. červenec 2008
Zítra v podvečer začíná letní týdenní kurz jógy, na který jsem se spolu se dvěma přítelkyněmi přihlásila. Jógu cvičím již hodně dlouho, ale protože jsem víceméně samouk, něčeho podobného jsem se dosud nezúčastnila. Pořádá ho společnost integrální jógy Isadora a bude probíhat v Hodslavicích v Beskydech, v rodišti otce národa Františka Palackého a také legendy české jógy PhDr. Milady Bartoňové.
Řekla bych, že mi kurz opravdu přijde docela vhod. Původně jsem se tam přihlásila z víceméně studijních důvodů, totiž, abych načerpala zajímavý materiál pro svou závěrečnou práci. Jenže, jak se říká: „Člověk míní, pánbůh mění…“ Ani ne před dvěma měsíci se mi v zaměstnání přihodila nemilá věc, která natolik otřásla mou psychikou, že ani dnes stále ještě nejsem v takové psychické pohodě, jak bych si přála.
Mám tedy jedinečnou příležitost opět na vlastní kůži vyzkoušet, jestli má jóga opravdu takové blahodárné účinky, o kterých jsem téměř skálopevně přesvědčena.
Mám téměř sbaleno a už se docela těším.
12. červenec 2008, sobota
Pozdě večer jsem dorazila na místo, poněkud později než ostatní, protože jsem ještě měla nějaké neodkladné povinnosti. Byla jsem mile přivítána vedoucí celého kurzu Mgr. Jitkou Stehlíkovou. Bohužel jsem pozdním příchodem přišla o zahájení a úvodní cvičení, což mě trochu mrzí. Bydlíme v Památné škole Františka Palackého. Ustlali jsme si na matracích ve třídách. Já a spolu se mnou dalších pět účastnic bivakujeme v 5. třídě. Přímo z okna třídy máme krásný výhled na čapí hnízdo. Od Heleny se dozvídám, že Milada Bartoňová se kvůli nemoci nemůže kurzu zúčastnit. Tato informace mě docela rozladila, neboť bych se s ní velmi ráda osobně setkala.
13. červenec 2008, neděle
Ráno se probouzím stejně jako doma dost brzy, a to už po páté hodině. Všichni ještě spí, já si zapisuji první dojmy a docela se těším na ranní rozcvičku, která bude v 7.30h. Rozcvička mě vůbec nezklamala, naopak. Trvala asi hodinu a prošli jsme si uvolňovací cviky, dechová cvičení a také jsme se pomocí afirmací pozitivně naladili na celý den. Po rozcvičce následovala snídaně, ke které byl bylinný čaj a pšeničná kaše s rozinkami, ořechy a ovocem. Bylo to chutné a syté. Před obědem v 10,30h se cvičilo znovu a opět bylo cvičení příjemné a pohodové. Napočítala jsem nás 27 účastníků, z toho pouze dva muže. Po obědě máme osobní volno až do 17.30h, kdy je další cvičení. Využíváme volno k vyjížďce na kolech po okolí ke zdejším minerálním pramenům Zrzávky. Po cvičení je večeře a po ní je společný večer - satsangh, kdy si povídáme o principech jógy, zpíváme mantry a při tom hrajeme na bubínky a různé dřevěné nástroje a chřestítka. Je to příjemné odreagování a uvolnění nahromaděné energie, alespoň já jsem to tak vnímala.
14. červenec 2008, pondělí
Dnes mám službu v kuchyni – je součástí náplně kurzu – karmajógy. S dalšími třemi kolegy pomáháme kuchařce během dne s přípravou jídla. Zapomněla jsem uvést, že po celou dobu kurzu se samozřejmě stravujeme vegetariánsky, což mi nečiní potíže, neboť vegetariánem již téměř jsem. Příprava takového jídla je však pracnější a časově náročnější. „Šéfkuchařka“ Zdeňka je však v tomto opravdu zkušená a dokáže si se vším poradit. Je také velmi svérázná a znalá života a často nám nějakou vážnou rozpravu na duchovní téma humorně okoření, zdravě odlehčí. Jinak má den stejný režim. Ráno nám při rozcvičce trochu mrholí. Po celý den je zataženo a chladněji, a tak se odpoledne jedeme autem podívat do nedalekého Nového Jičína. Ještě jsem tam předtím nikdy nebyla. Má krásné čtvercové náměstí s podloubími a velmi pěkné historické jádro.
Všichni lidi, kteří na kurz přijeli, jsou příjemní a milí, mají smysl pro humor, mnozí si dokážou ze sebe udělat legraci. Z některých mám ale pocit, že si přijeli vnitřně vyřešit nějaký svůj problém. Asi bych se měla mezi ně také počítat…
Po večerním satsangu, při kterém vzpomínáme na Miládku a posloucháme její verše, zažívám zvláštní, téměř mystický okamžik. Sprchy jsou ve škole za tělocvičnou, kde se odehrává většina jógových cvičení. Po večerní hygieně, je asi po 22. hod, se sama vracím zpět přes tělocvičnu, potom po schodech směrem dolů, pak chvíli po rovině – a právě v tu chvíli mám pocit, jako bych někoho potkala. Doslova jsem cítila něčí přítomnost, příjemnou a milou energii, která jakoby mě vítala a těšila se z toho, že tu jsem. Okamžitě jsem poznala, že to byla Miládka, jinak zde totiž nikdo paní Bartoňové neřekne. Ještě ten večer se svěřuji Jitce, která mi potvrzuje, že to tak opravdu mohlo být, že Miládka je duchem s námi.
15. červenec 2008, úterý
Dnes ráno opět prší. Před rozcvičkou však pršet přestává a my můžeme cvičit venku. Po snídani se vydáváme na exkurzi do muzea a rodného domku zdejšího rodáka Františka Palackého. Po krásném a velice obsažném výkladu navštěvujeme i dřevěný kostelík, který pochází z 15. století. Tam jsme si opět vyslechli výklad o jeho historii a nakonec jsme si v něm i zazpívali. Po návratu z prohlídky následovalo obvyklé cvičení a oběd, po něm vyjíždíme na projížďku po okolí. Konečně také objevujeme i tolik opěvované místo, kam se často uchylovala k meditacím Miládka.
Tomuto kouzelnému místu dominuje kamenný kříž v poli na kraji cesty. Kolem křížku rostou tři mladé lípy a naproti stojí lavička. Toto místo je natolik oduševnělé a natolik naplněné neotřesitelným klidem, že jsme si tam s přítelkyní Helenou jen tak mlčky sedly a tiše vnímaly jeho krásu a čistotu. Automaticky jsem se ponořila do hluboké meditace a vnímala jen nekonečnou přítomnost tohoto svátečního okamžiku. Najednou mě zaplavila vlna nesmírného soucítění se všemi bytostmi. Okamžitě jsem měla v jedné věci jasno. Teď už opravdu musím Miládku navštívit. Bylo mi z toho trochu smutno a po celý zbytek dne jsem myslela jen na ni.
16. červenec 2008, středa
Dnes jedeme po snídani na výlet do Rožnova pod Radhoštěm a absolvujeme tak výstup na tuto pro zdejší kraj posvátnou horu. Dnes už se cítím lépe. Výlet je dobrá příležitost sblížit se i s těmi, s kterými jste to dosud neudělali. Počasí nám vyšlo, krásně svítilo sluníčko a všichni jsme se v dobré náladě vyšplhali až k dřevěnému kostelu zasvěcenému sv. Cyrilu a sv. Metodějovi. Z věže kostela je nádherný výhled do kraje. Po společném fotografování se vydáváme na sestup druhou stranou do Rožnova. Cestou sbíráme borůvky, kterých je tu „moře“. Přirozeně se rozdělujeme do různých skupinek, ale nakonec se scházíme na autobusovém nádraží, abychom se společně vrátili autobusem do Hodslavic. Všichni jsou tak zdravě a příjemně unaveni, že po večeři uléhají k odpočinku a nekoná se ani večerní satsang.
17. červenec 2008, čtvrtek
Dnešní den se nese v duchu předchozích, stejný program. Snad jen ten jídelníček je každý den jiný. Dopoledne zase pomáhám v kuchyni. Včerejší výlet nás všechny nějak více stmelil. Cvičení nám jde čím dál lépe, jen ty nohy nás po dlouhé túře docela bolí.
Odpoledne si nechávám od Jitky vyložit horoskop. Radix svého horoskopu narození jsem již předtím znala, amatérsky jsem ho i studovala, ale odborný výklad mi ještě nikdo nedělal. Moc překvapená jsem nebyla, skoro ve všem jsem se poznávala. Chtěla jsem především znát své poslání, svůj úkol, který jsem si před narozením vytyčila. A ten jsem se také na závěr dozvěděla.
Nakonec Jitce vyprávím o svém zážitku u křížku a vyslovuji přání navštívit Miládku. Jitka souhlasí, a tím bylo vyslyšeno přání mé duše a zřejmě i duše Miládčiny.
Večer po cvičení nás čeká indická večeře a jíme ji tradičně pravou rukou. Jídlo vkládáme do úst všemi prsty tak, abychom se s nimi úst vůbec nedotkli. Není to jednoduché a docela se při tom nasmějeme. Večerní satsangh pokračuje v indickém duchu. Jitka poutavě vypráví o svých cestách po Indii. Vypráví o svatých místech, která se svou sestrou společně navštívily a ještě i dnes jí svítí v očích světýlka poznání, která tam tehdy v sobě objevila. Nakonec slavnostně rozbaluje svoje krásně zelené sárí a hledá někoho, kdo by si ho chtěl vyzkoušet. Chce nám také ukázat, jak se sárí obléká, a že to vůbec není pro Evropanku snadná záležitost. Lektorka Lada se s pomocí Jitky obléká do plátěné sukně na šňůrce, krátkého trička, které zakrývá jen ňadra a ramena – odhalené ženské břicho v Indii pohoršení nebudí, a do sedmi metrů dlouhého hedvábného pruhu látky. Ten se musí na břiše osmkrát přeložit, čímž vznikne nařasení a pořádně zastrčit za šňůrku v pase. Aby sárí nespadlo a mohli se v něm ženy pohodlně pohybovat, připínají si je zavíracím špendlíkem. Také jsem si ho vyzkoušela, dokonce v něm i zatančila a byla to docela příjemná zkušenost.
18. červenec 2008, pátek
V pátek již někteří z různých důvodů odjíždějí domů. I naši mladou přítelkyni už to táhne pryč, má toho tady už plné zuby – inu jóga, to je také svět energií a ty když se v těle dají do pohybu, člověk je potom někdy emočně špatně zvládá. Jsem tady společně s ní i s její mámou, a tak chvíli přemítáme, jestli neodjedeme také. Já bych raději ještě zůstala. Házíme si korunou – a zůstáváme. Byla jsem ráda, neboť jsem tušila, že mě čeká ještě jedna návštěva u Miládky. Před obědem jsme všichni kvůli těm, co odjížděli dříve, obdrželi malý diplom za to, že jsme krásně cvičili a s odjíždějícími jsme se rozloučili. Po obědě nás opouštějí naše tři spolubydlící a naše trojka tak zůstává sama.
Po krátké procházce se vracím do školy a nedá mi to, abych se Jitky nezeptala, zda můžu jít s nimi zase na návštěvu. Cítím, že to tak má být. Jitka přikyvuje, je ráda, že půjdu s nimi. Návštěva se protáhla a Jitka má obavy, aby nepřišla pozdě na cvičení. Proto odchází dříve než ostatní. Já odcházím spolu s ní. Loučím se s Miládkou se slzami v očích.
S Jitkou jdeme chvíli mlčky vedle sebe a já mám pocit, že jdeme v Jednotě, jako bychom ani nebyli dva různí lidé. Najednou se mě Jitka ptá na mou práci o józe, ale já mám v hlavě tak krásně čisto a vymeteno, že se mi ani nechce znovu ve své mysli roztáčet kolotoč myšlenek. A tak mi to nějakou chvíli trvá, než jsem opět schopna jí na otázku odpovědět.
19. červenec 2008, sobota
Ráno už všichni žijeme odjezdem domů. Uklízíme kuchyň i třídy, ve kterých jsme celý týden bydleli. Vše probíhá klidně a samozřejmě. Ranní rozcvička probíhá v duchu jakéhosi díkuvzdání, kdy každý může vyslovit své pocity a podněty, které mu týden s jógou dal. Všichni jsou trochu naměkko, jakoby se spolu loučili lidé, kteří se neznají pouhý týden, ale celý život. Bylo to příjemné setkání a ani já se neubráním slzičkám dojetí. Když se sejdou krásní lidé, jsou společné prožitky vždycky intenzivní. Už teď vím, že se s některými nevidím naposledy.
A Hodslavice, toto nádherné městečko uprostřed přírody, se mi natrvalo zapsalo do mého srdce. Proto se sem také budu ráda vracet.
A jaké je mé závěrečné zhodnocení kurzu, který mi měl vrátit mou dočasně ztracenou duševní rovnováhu? Moje očekávání bylo vrchovatě naplněno. Z kurzu odjíždím plná dojmů, zklidněná a vyrovnaná, plná síly a energie.
Jóga je však i o objevování a uvědomování si svého bytostného Já. Je o plném prožívání každého okamžiku života, o vnímání sebe i všeho kolem nás. A těm šťastnějším se podaří nahlédnout i do sfér, které jsou za tím vším, které jsou našim smyslům nezjevené, ale přesto nepochybujeme o tom, že jsou. A tak se vracím domů naplněna novým poznáním, klidná a vyrovnaná. Už dlouho mi nebylo tak dobře.
Tak ať mi to vydrží co nejdéle!
První dvě setkání s legendou české jógy s PhDr. Miladou Bartoňovou
Když před někým z Hodslavic vzpomenete jméno Milady Bartoňové, tak jen souhlasně přikyvuje, že ji zná. Je pro zdejší vesnici pojmem. Troufám si říct, že skoro stejně tak velkým jakým je zdejší slavný rodák František Palacký.
Proto jsem velice šťastná, že jsem ji mohla dvakrát osobně u ní doma navštívit. V době mého týdenního pobytu v Hodslavicích byla vážně nemocná, a tak se nemohla cvičení jógy účastnit, i když před rokem tomu tak ještě bylo. V požehnaném věku 91 let onemocněla chřipkou, která ji natolik oslabila, že nevstávala z lůžka. Je obdivuhodné, jak obětavě se o ni starají její dvě 84leté sestry, dvojčata, a ostatní členové jejich rodin. Člověk musí žasnout nad tím, s jakou láskou a oddaností pečují o svou sestru, v jejímž stínu celý život žily, ale kterou vždy obdivovaly. Tyto vyspělé duchovní bytosti tak žijí ve společné symbióze v pokoře a lásce. Což je až dojemně příkladné…
Vcházíme do pokoje Miládky spolu s dalšími pěti „jogínkami“ v čele s Jitkou Stehlíkovou, která je zřejmě její poslední nejbližší žákyní. Miládka spí na lůžku. Chvíli jen tak sedíme a tiše si povídáme, Miládčiny sestry jsou skvělými hostitelkami, a tak nám rychle vaří čaj a nosí zákusky, potom si sednou spolu s námi. Nikdy jsem v tomto domě, v tomto pokoji nebyla, ani jsem se nikdy předtím s Miládkou nesetkala. Chvíli pozoruji spící ženu a mám neodbytný pocit, že se spolu dávno známe.
Zanedlouho se probouzí a některé z nás jí pomáhají se posadit. Po chvíli jsem byla Miládce představena. Jitka jí říká, že jsem si moc přála ji vidět. „A tak pojď, tady, za mnou“, říká mi Miládka a naznačuje, že si mám k ní na postel sednout. Hned mě k sobě přivinula s takovou láskou, až se mi řinuly slzy po tvářích. Měla velkou radost z dalšího nového setkání i z toho, že má kolem sebe lidi, kteří ji mají rádi. Očividně v naší přítomnosti pookřála. Setkání se odehrávalo víceméně beze slov, ale o to větší mělo sílu. Slova v takových chvílích nejsou nutná, jsou zbytečná a působí rušivě. Čas se totiž na chvíli zastavil a my jsme přebývaly v nádherné bezčasovosti , v Já jsem.
Těžko se popisují pocity, kdy sedíte v cizím domě, v cizím pokoji a přesto víte, že nejste na návštěvě, víte, že jste „doma“. Opět mě zaplavoval již důvěrně známý pocit milosrdného spočinutí v nekonečné přítomnosti, který jsem zažívala u křížku.
Miládka chtěla zpívat, ráda zpívá, a tak jsme zpívaly s ní: „ Pod našimi okny teče vodička, napoj mně má milá mého koníčka…“, a bylo nám až příliš krásně, neboť z této duchovní osobnosti, z velké jóginky a duchovní učitelky i v jejím vážném stavu vyzařovala nadosobní síla, pokora, čistota, klid a vyrovnanost. A tak jsme s Miládkou seděly vedle sebe, držely se za ruce a zpívaly.
Jitka se najednou své duchovní učitelky zeptala: „ Miládko, řekni nám, co máme, co musíme udělat…?“ „ Musíte to všechno odevzdat.“ „Odevzdat,“ opakuje Jitka. „ Ano, odevzdat…, ale to už musí udělat každý sám…“, odpověděla Miládka a stiskla mi ruku. Věděla jsem, že nám právě sdělila největší moudrost a tajemství života. Jen mlčky souhlasně přikyvuji, a i ostatní se tiše hluboce zamyslely.
Když jsme se spolu loučily, ptala se, kdy zase přijdu. Odpověděla jsem, že brzy, že přijdu, jak nejdříve to bude možné. Dívala jsem se do jejích unavených očí a spatřila malé slzičky. I já mám na krajíčku. „My se neloučíme, já už budu stále s tebou, Miládko.“ Mlčky přikyvuje.
Na takové setkání se nezapomíná. Zasáhne nás právě v tom místě, kde se nachází naše duchovní srdce a navždy tam zůstane uchováno jako největší drahokam. Proto si těchto jedinečných okamžiků, které v běžném životě tak často neprožíváme, velmi vážím.
Měla jsem opět jedinečnou možnost naplno prožít vzácný okamžik pravdy, na chvíli zachytit samotnou podstatu života. A tou je skutečnost, že jsme všichni navždy spojeni právě onou nekonečnou a věčnou přítomností, která je tady i tam, všude okolo, ale nejvíce právě v nás samotných. Stačí jen, když si ji uvědomíme.
Setkání třetí a poslední
Zde mělo mé vyprávění o Miladě Bartoňové skončit, ale osud tomu chtěl zřejmě jinak.
Asi v polovině října roku 2008 jsem se intuitivně rozhodla, že splním svůj slib a opravdu pojedu Miládku znovu navštívit. Rozhodla jsem se pro pondělí 27. 10. 2008. Přivítala mě sice upoutaná na lůžku, ale s natáčkou ve vlasech, protože prý očekávala „vzácnou“ návštěvu, a tak chtěla být upravená. Oproti poslednímu setkání v létě byla nyní o poznání duševně čilejší. Ptala se mě, co dělám a když se dozvěděla, že jsem začala znovu pořádat večerní kurzy jógy a že je o ně velký zájem, měla z toho upřímnou radost. Pak přišlo na řadu zpívání, bez kterého si Miládka žádné setkání asi ani neuměla představit. Po dobré kávě a bábovce, kterou pro mě přichystaly Miládčiny sestry, jsem se rozhodla, že jim a také hlavně Miládce přečtu něco ze závěrečné práce. Byla jsem upozorněna na to, že Milada již velmi špatně slyší, že musím číst nahlas.
Když jsem skončila, byla jsem pochválena a obě sestry byly očividně dojaté.
Všimla jsem si, že Miládka, která měla celou dobu zavřené oči, a vypadalo to, že spí, je najednou otevřela a já měla potřebu si k ní přisednout blíž. V očích měla slzičky. Zeptala jsem se: „Miládko, slyšela jsi něco?“ Přikývla. „ A líbilo se ti to?“ Po mé otázce se na mě krásně usmála svými již bezzubými ústy, uchopila za ruku, po níž mě něžně a vděčně hladila, doslova si ji tiskla k tváři, jako by se s ní chtěla laskat. Do očí mi vstoupily slzy dojetí. Opětovala jsem jí její projevy náklonnosti, když tu se najednou zamyslela a zcela jasně zformulovanou myšlenkou mi sdělila poslání, vzkaz, který dle mého mínění nebyl adresován jen mně, ale všem, kteří mají dar a schopnosti jej naplňovat.
Když jsem odtamtud odjížděla, ani mě nenapadlo, že bych ji snad viděla již naposledy. Osm dní nato, tj. 4. 11. 2008, mi volala Jitka, že Miládku zasáhla mrtvice, následkem čehož napůl těla ochrnula a přestala mluvit. Za této situace nám všem bylo jasné, že se již chystá k odchodu. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že mnoho jogínů a cvičenců jógy, kteří o Miládce věděli, ji ve svých meditacích posílali nejen Světlo a Lásku, ale i sílu k tomu, aby přechod na „druhý břeh“ byl pro ni co nejsnadnější. V takovém duchu jsem vedla meditaci i já se svými cvičenkami.
Mé zcela poslední setkání s PhDr. Miladou Bartoňovou proběhlo ve čtvrtek 20. 11. 2008, kdy se s ní do hodslavického evangelického kostelíka přišlo rozloučit mimo rodinných příslušníků i mnoho věrných přátel a jogínů. Zemřela 13. 11. 2008 večer ve věku 91 let v kruhu svých nejbližších, s nimiž žila ve vzájemné lásce a porozumění. O tom, jak krásnou a čistou bytostí byla, svědčí i množství květin, které ji lidé přinášeli, a je zajímavé, že květiny měly barvy převážně světlé, nejvíce to byla barva bílá, žlutá, růžová a oranžová.
A protože jsem se na pohřbu dozvěděla, že jsem byla poslední „jogínkou“, která ji zažila ještě duševně čilou, považuji za svou povinnost sdělit vám ono poslání, které mi Miládka svěřila, a opravdu myslím, že patří všem. Řekla mi:
„ Lidé potřebují slyšet nové krásné myšlenky, které by ještě více otevíraly jejich nitro lásce a také vyšším pravdám. Všechno si zapisuj, každá myšlenka, která ti přijde, může být pro lidi velkým darem.“
A já jen dodávám, že tím největším darem, který můžeme někomu dát, je právě dar lásky. Pokud člověk v každém okamžiku svého bytí necítí, že je někým milován, ztrácí motivaci k tomu, aby žil hodnotným a smysluplným životem. Láska je kořením života. Potřebujeme ji neustále po celý svůj život, a potřebujeme ji i v čase svého odchodu z tohoto světa, a tehdy snad nejvíce. Proto na to nezapomínejme a rozdávejme kolem sebe lásku celým svým srdcem. A vězte, že se jí tam vejde nekonečně mnoho. Není třeba nic říkat nebo dělat, někdy jen stačí, když ji z nás ostatní budou jednoduše cítit.
„Život je bez začátku a bez konce. Přítomnost je jedinou věčností. Kdo chce vědět, co se stane po smrti, ten už umírá.“
(Krišnamurti in Polášek, Joga, s. 157.).
Reportáž z prázdninového kurzu jógy
(část závěrečné práce na Pedagogické fakultě UP Olomouc)
Ivana Zapletalová
11. červenec 2008
Zítra v podvečer začíná letní týdenní kurz jógy, na který jsem se spolu se dvěma přítelkyněmi přihlásila. Jógu cvičím již hodně dlouho, ale protože jsem víceméně samouk, něčeho podobného jsem se dosud nezúčastnila. Pořádá ho společnost integrální jógy Isadora a bude probíhat v Hodslavicích v Beskydech, v rodišti otce národa Františka Palackého a také legendy české jógy PhDr. Milady Bartoňové.
Řekla bych, že mi kurz opravdu přijde docela vhod. Původně jsem se tam přihlásila z víceméně studijních důvodů, totiž, abych načerpala zajímavý materiál pro svou závěrečnou práci. Jenže, jak se říká: „Člověk míní, pánbůh mění…“ Ani ne před dvěma měsíci se mi v zaměstnání přihodila nemilá věc, která natolik otřásla mou psychikou, že ani dnes stále ještě nejsem v takové psychické pohodě, jak bych si přála.
Mám tedy jedinečnou příležitost opět na vlastní kůži vyzkoušet, jestli má jóga opravdu takové blahodárné účinky, o kterých jsem téměř skálopevně přesvědčena.
Mám téměř sbaleno a už se docela těším.
12. červenec 2008, sobota
Pozdě večer jsem dorazila na místo, poněkud později než ostatní, protože jsem ještě měla nějaké neodkladné povinnosti. Byla jsem mile přivítána vedoucí celého kurzu Mgr. Jitkou Stehlíkovou. Bohužel jsem pozdním příchodem přišla o zahájení a úvodní cvičení, což mě trochu mrzí. Bydlíme v Památné škole Františka Palackého. Ustlali jsme si na matracích ve třídách. Já a spolu se mnou dalších pět účastnic bivakujeme v 5. třídě. Přímo z okna třídy máme krásný výhled na čapí hnízdo. Od Heleny se dozvídám, že Milada Bartoňová se kvůli nemoci nemůže kurzu zúčastnit. Tato informace mě docela rozladila, neboť bych se s ní velmi ráda osobně setkala.
13. červenec 2008, neděle
Ráno se probouzím stejně jako doma dost brzy, a to už po páté hodině. Všichni ještě spí, já si zapisuji první dojmy a docela se těším na ranní rozcvičku, která bude v 7.30h. Rozcvička mě vůbec nezklamala, naopak. Trvala asi hodinu a prošli jsme si uvolňovací cviky, dechová cvičení a také jsme se pomocí afirmací pozitivně naladili na celý den. Po rozcvičce následovala snídaně, ke které byl bylinný čaj a pšeničná kaše s rozinkami, ořechy a ovocem. Bylo to chutné a syté. Před obědem v 10,30h se cvičilo znovu a opět bylo cvičení příjemné a pohodové. Napočítala jsem nás 27 účastníků, z toho pouze dva muže. Po obědě máme osobní volno až do 17.30h, kdy je další cvičení. Využíváme volno k vyjížďce na kolech po okolí ke zdejším minerálním pramenům Zrzávky. Po cvičení je večeře a po ní je společný večer - satsangh, kdy si povídáme o principech jógy, zpíváme mantry a při tom hrajeme na bubínky a různé dřevěné nástroje a chřestítka. Je to příjemné odreagování a uvolnění nahromaděné energie, alespoň já jsem to tak vnímala.
14. červenec 2008, pondělí
Dnes mám službu v kuchyni – je součástí náplně kurzu – karmajógy. S dalšími třemi kolegy pomáháme kuchařce během dne s přípravou jídla. Zapomněla jsem uvést, že po celou dobu kurzu se samozřejmě stravujeme vegetariánsky, což mi nečiní potíže, neboť vegetariánem již téměř jsem. Příprava takového jídla je však pracnější a časově náročnější. „Šéfkuchařka“ Zdeňka je však v tomto opravdu zkušená a dokáže si se vším poradit. Je také velmi svérázná a znalá života a často nám nějakou vážnou rozpravu na duchovní téma humorně okoření, zdravě odlehčí. Jinak má den stejný režim. Ráno nám při rozcvičce trochu mrholí. Po celý den je zataženo a chladněji, a tak se odpoledne jedeme autem podívat do nedalekého Nového Jičína. Ještě jsem tam předtím nikdy nebyla. Má krásné čtvercové náměstí s podloubími a velmi pěkné historické jádro.
Všichni lidi, kteří na kurz přijeli, jsou příjemní a milí, mají smysl pro humor, mnozí si dokážou ze sebe udělat legraci. Z některých mám ale pocit, že si přijeli vnitřně vyřešit nějaký svůj problém. Asi bych se měla mezi ně také počítat…
Po večerním satsangu, při kterém vzpomínáme na Miládku a posloucháme její verše, zažívám zvláštní, téměř mystický okamžik. Sprchy jsou ve škole za tělocvičnou, kde se odehrává většina jógových cvičení. Po večerní hygieně, je asi po 22. hod, se sama vracím zpět přes tělocvičnu, potom po schodech směrem dolů, pak chvíli po rovině – a právě v tu chvíli mám pocit, jako bych někoho potkala. Doslova jsem cítila něčí přítomnost, příjemnou a milou energii, která jakoby mě vítala a těšila se z toho, že tu jsem. Okamžitě jsem poznala, že to byla Miládka, jinak zde totiž nikdo paní Bartoňové neřekne. Ještě ten večer se svěřuji Jitce, která mi potvrzuje, že to tak opravdu mohlo být, že Miládka je duchem s námi.
15. červenec 2008, úterý
Dnes ráno opět prší. Před rozcvičkou však pršet přestává a my můžeme cvičit venku. Po snídani se vydáváme na exkurzi do muzea a rodného domku zdejšího rodáka Františka Palackého. Po krásném a velice obsažném výkladu navštěvujeme i dřevěný kostelík, který pochází z 15. století. Tam jsme si opět vyslechli výklad o jeho historii a nakonec jsme si v něm i zazpívali. Po návratu z prohlídky následovalo obvyklé cvičení a oběd, po něm vyjíždíme na projížďku po okolí. Konečně také objevujeme i tolik opěvované místo, kam se často uchylovala k meditacím Miládka.
Tomuto kouzelnému místu dominuje kamenný kříž v poli na kraji cesty. Kolem křížku rostou tři mladé lípy a naproti stojí lavička. Toto místo je natolik oduševnělé a natolik naplněné neotřesitelným klidem, že jsme si tam s přítelkyní Helenou jen tak mlčky sedly a tiše vnímaly jeho krásu a čistotu. Automaticky jsem se ponořila do hluboké meditace a vnímala jen nekonečnou přítomnost tohoto svátečního okamžiku. Najednou mě zaplavila vlna nesmírného soucítění se všemi bytostmi. Okamžitě jsem měla v jedné věci jasno. Teď už opravdu musím Miládku navštívit. Bylo mi z toho trochu smutno a po celý zbytek dne jsem myslela jen na ni.
16. červenec 2008, středa
Dnes jedeme po snídani na výlet do Rožnova pod Radhoštěm a absolvujeme tak výstup na tuto pro zdejší kraj posvátnou horu. Dnes už se cítím lépe. Výlet je dobrá příležitost sblížit se i s těmi, s kterými jste to dosud neudělali. Počasí nám vyšlo, krásně svítilo sluníčko a všichni jsme se v dobré náladě vyšplhali až k dřevěnému kostelu zasvěcenému sv. Cyrilu a sv. Metodějovi. Z věže kostela je nádherný výhled do kraje. Po společném fotografování se vydáváme na sestup druhou stranou do Rožnova. Cestou sbíráme borůvky, kterých je tu „moře“. Přirozeně se rozdělujeme do různých skupinek, ale nakonec se scházíme na autobusovém nádraží, abychom se společně vrátili autobusem do Hodslavic. Všichni jsou tak zdravě a příjemně unaveni, že po večeři uléhají k odpočinku a nekoná se ani večerní satsang.
17. červenec 2008, čtvrtek
Dnešní den se nese v duchu předchozích, stejný program. Snad jen ten jídelníček je každý den jiný. Dopoledne zase pomáhám v kuchyni. Včerejší výlet nás všechny nějak více stmelil. Cvičení nám jde čím dál lépe, jen ty nohy nás po dlouhé túře docela bolí.
Odpoledne si nechávám od Jitky vyložit horoskop. Radix svého horoskopu narození jsem již předtím znala, amatérsky jsem ho i studovala, ale odborný výklad mi ještě nikdo nedělal. Moc překvapená jsem nebyla, skoro ve všem jsem se poznávala. Chtěla jsem především znát své poslání, svůj úkol, který jsem si před narozením vytyčila. A ten jsem se také na závěr dozvěděla.
Nakonec Jitce vyprávím o svém zážitku u křížku a vyslovuji přání navštívit Miládku. Jitka souhlasí, a tím bylo vyslyšeno přání mé duše a zřejmě i duše Miládčiny.
Večer po cvičení nás čeká indická večeře a jíme ji tradičně pravou rukou. Jídlo vkládáme do úst všemi prsty tak, abychom se s nimi úst vůbec nedotkli. Není to jednoduché a docela se při tom nasmějeme. Večerní satsangh pokračuje v indickém duchu. Jitka poutavě vypráví o svých cestách po Indii. Vypráví o svatých místech, která se svou sestrou společně navštívily a ještě i dnes jí svítí v očích světýlka poznání, která tam tehdy v sobě objevila. Nakonec slavnostně rozbaluje svoje krásně zelené sárí a hledá někoho, kdo by si ho chtěl vyzkoušet. Chce nám také ukázat, jak se sárí obléká, a že to vůbec není pro Evropanku snadná záležitost. Lektorka Lada se s pomocí Jitky obléká do plátěné sukně na šňůrce, krátkého trička, které zakrývá jen ňadra a ramena – odhalené ženské břicho v Indii pohoršení nebudí, a do sedmi metrů dlouhého hedvábného pruhu látky. Ten se musí na břiše osmkrát přeložit, čímž vznikne nařasení a pořádně zastrčit za šňůrku v pase. Aby sárí nespadlo a mohli se v něm ženy pohodlně pohybovat, připínají si je zavíracím špendlíkem. Také jsem si ho vyzkoušela, dokonce v něm i zatančila a byla to docela příjemná zkušenost.
18. červenec 2008, pátek
V pátek již někteří z různých důvodů odjíždějí domů. I naši mladou přítelkyni už to táhne pryč, má toho tady už plné zuby – inu jóga, to je také svět energií a ty když se v těle dají do pohybu, člověk je potom někdy emočně špatně zvládá. Jsem tady společně s ní i s její mámou, a tak chvíli přemítáme, jestli neodjedeme také. Já bych raději ještě zůstala. Házíme si korunou – a zůstáváme. Byla jsem ráda, neboť jsem tušila, že mě čeká ještě jedna návštěva u Miládky. Před obědem jsme všichni kvůli těm, co odjížděli dříve, obdrželi malý diplom za to, že jsme krásně cvičili a s odjíždějícími jsme se rozloučili. Po obědě nás opouštějí naše tři spolubydlící a naše trojka tak zůstává sama.
Po krátké procházce se vracím do školy a nedá mi to, abych se Jitky nezeptala, zda můžu jít s nimi zase na návštěvu. Cítím, že to tak má být. Jitka přikyvuje, je ráda, že půjdu s nimi. Návštěva se protáhla a Jitka má obavy, aby nepřišla pozdě na cvičení. Proto odchází dříve než ostatní. Já odcházím spolu s ní. Loučím se s Miládkou se slzami v očích.
S Jitkou jdeme chvíli mlčky vedle sebe a já mám pocit, že jdeme v Jednotě, jako bychom ani nebyli dva různí lidé. Najednou se mě Jitka ptá na mou práci o józe, ale já mám v hlavě tak krásně čisto a vymeteno, že se mi ani nechce znovu ve své mysli roztáčet kolotoč myšlenek. A tak mi to nějakou chvíli trvá, než jsem opět schopna jí na otázku odpovědět.
19. červenec 2008, sobota
Ráno už všichni žijeme odjezdem domů. Uklízíme kuchyň i třídy, ve kterých jsme celý týden bydleli. Vše probíhá klidně a samozřejmě. Ranní rozcvička probíhá v duchu jakéhosi díkuvzdání, kdy každý může vyslovit své pocity a podněty, které mu týden s jógou dal. Všichni jsou trochu naměkko, jakoby se spolu loučili lidé, kteří se neznají pouhý týden, ale celý život. Bylo to příjemné setkání a ani já se neubráním slzičkám dojetí. Když se sejdou krásní lidé, jsou společné prožitky vždycky intenzivní. Už teď vím, že se s některými nevidím naposledy.
A Hodslavice, toto nádherné městečko uprostřed přírody, se mi natrvalo zapsalo do mého srdce. Proto se sem také budu ráda vracet.
A jaké je mé závěrečné zhodnocení kurzu, který mi měl vrátit mou dočasně ztracenou duševní rovnováhu? Moje očekávání bylo vrchovatě naplněno. Z kurzu odjíždím plná dojmů, zklidněná a vyrovnaná, plná síly a energie.
Jóga je však i o objevování a uvědomování si svého bytostného Já. Je o plném prožívání každého okamžiku života, o vnímání sebe i všeho kolem nás. A těm šťastnějším se podaří nahlédnout i do sfér, které jsou za tím vším, které jsou našim smyslům nezjevené, ale přesto nepochybujeme o tom, že jsou. A tak se vracím domů naplněna novým poznáním, klidná a vyrovnaná. Už dlouho mi nebylo tak dobře.
Tak ať mi to vydrží co nejdéle!
První dvě setkání s legendou české jógy s PhDr. Miladou Bartoňovou
Když před někým z Hodslavic vzpomenete jméno Milady Bartoňové, tak jen souhlasně přikyvuje, že ji zná. Je pro zdejší vesnici pojmem. Troufám si říct, že skoro stejně tak velkým jakým je zdejší slavný rodák František Palacký.
Proto jsem velice šťastná, že jsem ji mohla dvakrát osobně u ní doma navštívit. V době mého týdenního pobytu v Hodslavicích byla vážně nemocná, a tak se nemohla cvičení jógy účastnit, i když před rokem tomu tak ještě bylo. V požehnaném věku 91 let onemocněla chřipkou, která ji natolik oslabila, že nevstávala z lůžka. Je obdivuhodné, jak obětavě se o ni starají její dvě 84leté sestry, dvojčata, a ostatní členové jejich rodin. Člověk musí žasnout nad tím, s jakou láskou a oddaností pečují o svou sestru, v jejímž stínu celý život žily, ale kterou vždy obdivovaly. Tyto vyspělé duchovní bytosti tak žijí ve společné symbióze v pokoře a lásce. Což je až dojemně příkladné…
Vcházíme do pokoje Miládky spolu s dalšími pěti „jogínkami“ v čele s Jitkou Stehlíkovou, která je zřejmě její poslední nejbližší žákyní. Miládka spí na lůžku. Chvíli jen tak sedíme a tiše si povídáme, Miládčiny sestry jsou skvělými hostitelkami, a tak nám rychle vaří čaj a nosí zákusky, potom si sednou spolu s námi. Nikdy jsem v tomto domě, v tomto pokoji nebyla, ani jsem se nikdy předtím s Miládkou nesetkala. Chvíli pozoruji spící ženu a mám neodbytný pocit, že se spolu dávno známe.
Zanedlouho se probouzí a některé z nás jí pomáhají se posadit. Po chvíli jsem byla Miládce představena. Jitka jí říká, že jsem si moc přála ji vidět. „A tak pojď, tady, za mnou“, říká mi Miládka a naznačuje, že si mám k ní na postel sednout. Hned mě k sobě přivinula s takovou láskou, až se mi řinuly slzy po tvářích. Měla velkou radost z dalšího nového setkání i z toho, že má kolem sebe lidi, kteří ji mají rádi. Očividně v naší přítomnosti pookřála. Setkání se odehrávalo víceméně beze slov, ale o to větší mělo sílu. Slova v takových chvílích nejsou nutná, jsou zbytečná a působí rušivě. Čas se totiž na chvíli zastavil a my jsme přebývaly v nádherné bezčasovosti , v Já jsem.
Těžko se popisují pocity, kdy sedíte v cizím domě, v cizím pokoji a přesto víte, že nejste na návštěvě, víte, že jste „doma“. Opět mě zaplavoval již důvěrně známý pocit milosrdného spočinutí v nekonečné přítomnosti, který jsem zažívala u křížku.
Miládka chtěla zpívat, ráda zpívá, a tak jsme zpívaly s ní: „ Pod našimi okny teče vodička, napoj mně má milá mého koníčka…“, a bylo nám až příliš krásně, neboť z této duchovní osobnosti, z velké jóginky a duchovní učitelky i v jejím vážném stavu vyzařovala nadosobní síla, pokora, čistota, klid a vyrovnanost. A tak jsme s Miládkou seděly vedle sebe, držely se za ruce a zpívaly.
Jitka se najednou své duchovní učitelky zeptala: „ Miládko, řekni nám, co máme, co musíme udělat…?“ „ Musíte to všechno odevzdat.“ „Odevzdat,“ opakuje Jitka. „ Ano, odevzdat…, ale to už musí udělat každý sám…“, odpověděla Miládka a stiskla mi ruku. Věděla jsem, že nám právě sdělila největší moudrost a tajemství života. Jen mlčky souhlasně přikyvuji, a i ostatní se tiše hluboce zamyslely.
Když jsme se spolu loučily, ptala se, kdy zase přijdu. Odpověděla jsem, že brzy, že přijdu, jak nejdříve to bude možné. Dívala jsem se do jejích unavených očí a spatřila malé slzičky. I já mám na krajíčku. „My se neloučíme, já už budu stále s tebou, Miládko.“ Mlčky přikyvuje.
Na takové setkání se nezapomíná. Zasáhne nás právě v tom místě, kde se nachází naše duchovní srdce a navždy tam zůstane uchováno jako největší drahokam. Proto si těchto jedinečných okamžiků, které v běžném životě tak často neprožíváme, velmi vážím.
Měla jsem opět jedinečnou možnost naplno prožít vzácný okamžik pravdy, na chvíli zachytit samotnou podstatu života. A tou je skutečnost, že jsme všichni navždy spojeni právě onou nekonečnou a věčnou přítomností, která je tady i tam, všude okolo, ale nejvíce právě v nás samotných. Stačí jen, když si ji uvědomíme.
Setkání třetí a poslední
Zde mělo mé vyprávění o Miladě Bartoňové skončit, ale osud tomu chtěl zřejmě jinak.
Asi v polovině října roku 2008 jsem se intuitivně rozhodla, že splním svůj slib a opravdu pojedu Miládku znovu navštívit. Rozhodla jsem se pro pondělí 27. 10. 2008. Přivítala mě sice upoutaná na lůžku, ale s natáčkou ve vlasech, protože prý očekávala „vzácnou“ návštěvu, a tak chtěla být upravená. Oproti poslednímu setkání v létě byla nyní o poznání duševně čilejší. Ptala se mě, co dělám a když se dozvěděla, že jsem začala znovu pořádat večerní kurzy jógy a že je o ně velký zájem, měla z toho upřímnou radost. Pak přišlo na řadu zpívání, bez kterého si Miládka žádné setkání asi ani neuměla představit. Po dobré kávě a bábovce, kterou pro mě přichystaly Miládčiny sestry, jsem se rozhodla, že jim a také hlavně Miládce přečtu něco ze závěrečné práce. Byla jsem upozorněna na to, že Milada již velmi špatně slyší, že musím číst nahlas.
Když jsem skončila, byla jsem pochválena a obě sestry byly očividně dojaté.
Všimla jsem si, že Miládka, která měla celou dobu zavřené oči, a vypadalo to, že spí, je najednou otevřela a já měla potřebu si k ní přisednout blíž. V očích měla slzičky. Zeptala jsem se: „Miládko, slyšela jsi něco?“ Přikývla. „ A líbilo se ti to?“ Po mé otázce se na mě krásně usmála svými již bezzubými ústy, uchopila za ruku, po níž mě něžně a vděčně hladila, doslova si ji tiskla k tváři, jako by se s ní chtěla laskat. Do očí mi vstoupily slzy dojetí. Opětovala jsem jí její projevy náklonnosti, když tu se najednou zamyslela a zcela jasně zformulovanou myšlenkou mi sdělila poslání, vzkaz, který dle mého mínění nebyl adresován jen mně, ale všem, kteří mají dar a schopnosti jej naplňovat.
Když jsem odtamtud odjížděla, ani mě nenapadlo, že bych ji snad viděla již naposledy. Osm dní nato, tj. 4. 11. 2008, mi volala Jitka, že Miládku zasáhla mrtvice, následkem čehož napůl těla ochrnula a přestala mluvit. Za této situace nám všem bylo jasné, že se již chystá k odchodu. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že mnoho jogínů a cvičenců jógy, kteří o Miládce věděli, ji ve svých meditacích posílali nejen Světlo a Lásku, ale i sílu k tomu, aby přechod na „druhý břeh“ byl pro ni co nejsnadnější. V takovém duchu jsem vedla meditaci i já se svými cvičenkami.
Mé zcela poslední setkání s PhDr. Miladou Bartoňovou proběhlo ve čtvrtek 20. 11. 2008, kdy se s ní do hodslavického evangelického kostelíka přišlo rozloučit mimo rodinných příslušníků i mnoho věrných přátel a jogínů. Zemřela 13. 11. 2008 večer ve věku 91 let v kruhu svých nejbližších, s nimiž žila ve vzájemné lásce a porozumění. O tom, jak krásnou a čistou bytostí byla, svědčí i množství květin, které ji lidé přinášeli, a je zajímavé, že květiny měly barvy převážně světlé, nejvíce to byla barva bílá, žlutá, růžová a oranžová.
A protože jsem se na pohřbu dozvěděla, že jsem byla poslední „jogínkou“, která ji zažila ještě duševně čilou, považuji za svou povinnost sdělit vám ono poslání, které mi Miládka svěřila, a opravdu myslím, že patří všem. Řekla mi:
„ Lidé potřebují slyšet nové krásné myšlenky, které by ještě více otevíraly jejich nitro lásce a také vyšším pravdám. Všechno si zapisuj, každá myšlenka, která ti přijde, může být pro lidi velkým darem.“
A já jen dodávám, že tím největším darem, který můžeme někomu dát, je právě dar lásky. Pokud člověk v každém okamžiku svého bytí necítí, že je někým milován, ztrácí motivaci k tomu, aby žil hodnotným a smysluplným životem. Láska je kořením života. Potřebujeme ji neustále po celý svůj život, a potřebujeme ji i v čase svého odchodu z tohoto světa, a tehdy snad nejvíce. Proto na to nezapomínejme a rozdávejme kolem sebe lásku celým svým srdcem. A vězte, že se jí tam vejde nekonečně mnoho. Není třeba nic říkat nebo dělat, někdy jen stačí, když ji z nás ostatní budou jednoduše cítit.
„Život je bez začátku a bez konce. Přítomnost je jedinou věčností. Kdo chce vědět, co se stane po smrti, ten už umírá.“
(Krišnamurti in Polášek, Joga, s. 157.).